Vydejte se s námi na cestu písky času s naším speciálním blokem pořadů o zázracích starověkého Egypta exkluzivně na Viasat History. Uvidíte, jak se odvíjela historie v pořadech jako Rozluštění záhady Sakkáry, Tajná hrobka Kleopatry nebo Ztracenápyramida v Egyptě, a nenechte si ujít premiérypozoruhodných dokumentů Pyramida v Gíze: Cesta ke hvězdám, který odhaluje nebeská tajemství proslulé pyramidy, a Abú Simbel: Obři na Nilu, fascinující pohled na kolosální divy na břehu této řeky. Užijte si pořádnou porci egyptologie, která vás přenese do středu nejúchvatnějších starověkých záhad!

Původními obyvateli Ameriky byli přistěhovalci, kteří na kontinent dorazili před 15 000 lety z Asie přes Beringii, zamrzlou pustinu, která v době ledové spojovala Sibiř s Aljaškou. V té době žilo v Americe téměř 600 různých kmenů s odlišnými zvyky, způsobem života a hierarchií. Když Kryštof Kolumbus dorazil do Nového světa, žilo na kontinentu přibližně 5 až 10 milionů původních obyvatel. Jiné odhady hovoří až o 25 milionech. Kmeny žijící na západě, zejména na pláních, byly více nepřátelské. Byli to v podstatě lovci a sběrači a neustále soupeřili o půdu. Naproti tomu kmeny na východ od Mississippi žily ve stabilních vesnicích.

Starší filmy mají tendenci vykreslovat původní obyvatele Ameriky jako zaostalý, barbarský národ, který se po staletí nevyvíjel. Pravdou však je, že v době příchodu Evropanů již na kontinentu žil kulturně vyspělý, mnohojazyčný národ. Kmeny se mezi sebou mísily, učily se navzájem své jazyky a hodně migrovaly – některé dokonce putovaly až do Střední Ameriky. Jiné kmeny upravovaly své životní prostředí: řízeně vypalovaly plochy půdy nebo budovaly zavlažovací systémy. Nezbytnou součástí života původních obyvatel Ameriky byli také koně. Usnadňovali lov a sloužili k rychlejší přepravě na delší vzdálenosti. Kmeny neustále obchodovaly se zbožím, které získávaly od osadníků. Zároveň získávali nové znalosti, které rychle začlenili do svého každodenního života.

S dokumentem Americké pohraničí a získate nový pohled na kovboje a indiány v Severní Americe.

Nový třídílný speciál Královny starověkého Egypta, jehož premiéra proběhne v pátek 2. června, se na základně nejnovějších vědeckých výzkumů zabývá příběhem královny Tiye, která byla před více jak 3 tisíci lety považována za bohyni. Dále zkoumá osud Kleopatry II., předchůdkyně slavné Kleopatry VII. a život Kleopatry Seléné, dcery legendární vládkyně. Právě této ženě, která se po sebevraždě svých rodičů vzchopila a stala se jednou z největších afrických královen, věnujeme následující řádky a odhalujeme deset zajímavých faktů z jejího života.

Kleopatra Seléné, nebo také Kleopatra VIII., dcera Kleopatry VII. a Marka Antonia, neměla jednoduchý start do života. Bylo jí teprve 10 let, když její rodiče spáchali sebevraždu. Stala se egyptskou královnou, ale vládla mu pouhé dva týdny, protože ji její bratři zajali a poslali do Říma. Tam mladou královnu vychovával Octavian, bývalý rival jejího vlastního otce.

2. Navzdory všem nesnázím si mladá Kleopatra Seléné užívala klidné dětství. Její nevlastní otec se o ni dobře staral. Z politického hlediska totiž znamenala kontrola nad mladou dívkou i kontrolu nad Egyptem.

3. Když jí bylo patnáct, provdala se za Jubu II., prasynovce Octaviana. Nebylo to manželství z lásky a stejně jako Seléné i Juba byl potomkem sesazené královské rodiny žijící v exilu. Pár byl následně poslán vládnout uměle vytvořenému království Mauretánie.

4. Kleopatra a Juba měli dva potomky, chlapce jménem Ptolemus a dívku, jejíž jméno se nedochovalo.

5. Seléné se stala královnou, ovšem ve zcela jiné části Afriky. Její sebevědomé řízení každodenního chodu říše mělo stejné charakteristiky jako viditelné vystupování její matky. Kleopatra Seléné nebyla ochotna od vládnutí ustoupit ve prospěch manžela, a tak vládli Mauretánii společně. Během jejich panování se z Mauretánského království stal významný exportní partner pro Středomoří, kam směřovaly především ryby, hrozny, perly, ale také dřevěný nábytek. Mauretánské mince se tehdy staly uznávanými a respektovanými platidly v celé Římské říši.

6. Kleopatra Seléné byla na odkaz své matiky velmi pyšná. Vydala minci se svojí podobiznou, jež evokovala Kleopatru VII. a pustila se do rozsáhlého architektonického projektu, který byl inspirovaný jejím bývalým domovem. V egyptském stylu vzniklo mnoho budov a z Alexandrie byla dovezena významná umělecká díla. Když nemohla být Seléné doma, vytvořila si jej k obrazu svému v daleké Mauretánii.

7. Panovnice zemřela nečekaně a velmi brzy z nejasných příčin. Podle dostupných pramenů jí bylo pouhých 35 let, přičemž ke smutné události došlo zřejmě roku 5 před naším letopočtem. Tělo královny bylo uloženo v královském mauzoleu, které dodnes stojí na území dnešního Alžírska. Juba po její smrti vládl říši ještě další dvě dekády.

8. Kleopatra nechala v Mauretánském království nesmazatelný otisk. Mince s její podobiznou zůstaly v oběhu ještě dlouhá desetiletí po její smrti, což bylo na tehdejší poměry neobvyklé.

9. Seléné měla velký vliv na celý římský svět, ale její úspěch nebyl tak okatý jako vliv její matky. Historici dlouho zmiňovali její jméno jen zřídka, což je na druhou stranu důkazem, že panování v Mauretánii probíhalo hladce – bez afér a skandálů, o kterých by se ještě dlouho psalo v kronikách.

10. Juba zemřel o 28 let později, načež v panování pokračoval Ptolemus. Jeho život násilně ukončil nechvalně známý Caligula. Ale to už je jiný příběh.

Vatikán je právem považováno za svatý grál archivů. Přístup k miliardám stránek uchovávajících ty nejdůležitější informace nejen církevní historie nezíská jen tak někdo. Když Guy Walters dostal povolení, nemohl tomu uvěřit.

„Je to jako výhra v loterii,“ přiblížil historik své pocity, když si jej dokumentaristé přizvali ke spolupráci. „Od té doby, co jsem napsal knihu Hunting Evil, ve které popisuji, jak nacisté po válce utekli, jsem doslova posedlý tím, jak se dostat do Vatikánského apoštolského archivu. Díky pracím Dana Browna a dalších si někteří lidé myslí, že odpověď na každé tajemství je pohřbena právě na tomto místě. Dokonce existují i tací, kteří věří, že skrývá tajemství o jiných světech, o kontaktech s mimozemšťany a podobně. Já mezi takové historiky nepatřím, ale myslím si, že archiv nám toho může hodně o spoustě věcí povědět. Co mě ale konkrétně zajímá, je skutečnost, jak se Vatikán choval v období rozmachu Třetí říše, ale i roky po jejím rozpadu,“ přibližuje své pohnutky Walters a objasňuje tak jádro výzkumu pro dokument.

Právě nejednoznačný vztah mezi papežem Piem XII. a Adolfem Hitlerem je ústředním tématem série. Tým výzkumníků v čele s Waltersem se vydal hledat odpovědi na znepokojující otázky ohledně možné spolupráce církve s nacisty. Jak moc Pius XII. uchlácholil Hitlera? Snažil se papež pomáhat Židům? Jaký byl vztah mezi Vatikánem a Mussolinim? Věděl Vatikán, co nacisté chystají? A chtěli skutečně nacisté papeže unést? Odpovědi nejen na tyto otázky byly skutečně zodpovězeny a na éru nenáviděného papeže vrhají zcela nové světlo.

1. Tajná kronika Mongolů

Životní příběh Čingischána byl poprvé popsán ve 13. století v takzvané Tajné kronice Mongolů. Neznámý autor nebo autoři mongolského původu v textu mapují historii národa, nikoliv však pro veřejnost, ale pouze pro potřeby vládnoucího Čingischánova rodu. Text byl po dlouhou dobu uložen v tajné schránce a mohl do něj nahlížet pouze panovník, či osoby, kterým čtení on sám dovolil. Odtud plyne i název knihy.

2. Úsvit Čingischána

Kolem roku 1100 ještě Mongolsko jako takové neexistovalo. Na rozlehlých pastvinách střední Asie se v té době potulovaly skupiny nomádských válečníků bojující mezi sebou. V roce 1162 se vůdci jedné z těchto skupin, říkající si Mongolové, narodil syn. Jmenoval se Temüjin. Byl ještě malý chlapec, když byl jeho otec zavražděn Tatary. Temüjinova rodina se tak stala skupinou vyvrženců. Paradoxně však měla tragédie na chlapce zcela jiný dopad a odstartovala Čingischánovu životní pouť.

3. Vládce bez mytologického zabarvení

Temüjin prý nebyl průměrné dítě. Tajná kronika Mongolů jej popisuje jako člověka, který „měl v očích oheň“ a zcela jistě se tak narodil s určitým záměrem. Nicméně kniha jej nelíčí jako mytologického hrdinu, což je pro jiné velké vládce typické. V textu jsou zmíněny jeho nedostatky, strachy i pochyby. Dokonce opustil manželku, aby se během napadení konkurenční skupinou zachránil. Později se ale pro ženu vrátil i s pomocí a útočníky nemilosrdně zlikvidoval.

4. Mistr luku

Čingischán bravurně ovládal luk a šíp. Tradiční mongolský luk byl vyrobený z komponentů typických pro středoasijské pastviny. Zbraň byla uzpůsobena tak, aby byla snadno použitelná při rychlé jízdě na koni. Její výroba však byla náročná a trvala až rok, protože jednotlivé vrstvy luku bylo nutné nechat schnout i několik měsíců.

5. Obklopil se těmi správnými lidmi

Temüjin byl i výborným stratégem. Mnohé se naučil od matky. Pochopil, že jeden šíp lze snadno zastavit nebo zlomit, ale pokud jich současně poletí desítky nebo stovky, představují smrtící sílu. Mladý muž se postupem času začal spojovat s loajálními lidmi různých dovedností bez ohledu na původ, což bylo mezi nomádskými kmeny do té doby nevídané. Tato neotřelá taktika mu otevřela cestu na opravdový vrchol.

6. Zrod Mongolska

Když bylo Temüjinovi 44 let, znaly jej snad všechny kočovné kmeny. Na jaře roku 1206 svolal jejich velké shromáždění, během kterého byl prohlášen velkým vůdcem nové říše. Tak se zrodilo Mongolsko a z vyvržence se stal Čingischán. Titul, který Temüjin obdržel, je přitom dodnes tak trochu záhadou, protože v podstatě nevíme, odkud pochází a co přesně pro tehdejší lid znamenal. Jedno je ale jisté, nový vůdce dokázal sjednotit znesvářené kmeny v jednu soudržnou skupinu, která velmi rychle přijala mongolskou identitu.

7. Písmo jako základ říše

Čingischán chápal, že písmo je klíčem k úspěchu. Nechal vytvořit písmo založené na ujgurštině a v Mongolsku se používá dodnes. Zajímavý na této historické události je především fakt, že autorem písma byl jistý ujgurský zajatec, který mimo jiné spravoval i mongolské finance.

8. Zákony vymykající se soudobým zvyklostem

Vládce také zavedl mnoho nových zákonů, které v jistém smyslu předběhly svoji dobu. Například zrovnoprávnil všechna náboženství a tvrdě trestal zneužívání žen. Kdo nová nařízení nerespektoval, končil na popravišti.

Letos v březnu strávíme každý páteční večer v kůži skupiny mořeplavců a mořeplavkyň s poněkud kontroverzní minulostí. Vikingové měli obrovský vliv na raně středověké dějiny Skandinávie, Britských ostrovů a dalších částí Evropy. Byli proslulí svým složitým uměním a obchodními dovednostmi, ale také za sebou zanechali krvavou stopu, protože přepadali města po celém kontinentu. Co dalšího se můžeme o této údajné rase válečníků dozvědět? Nalaďte si premiérové díly seriálů Vikingové: Pravdivý příběh a Vikingové:Ztracené království.

Podle legendy se kdesi v kanadských horách skrývá nesmírné bohatství v podobě Slumachova dolu, potoka s ryzím zlatem v hodnotě miliard dolarů. Ten kromě drsného podnebí a hornatého terénu, střeží i sto let stará kletba. Mnozí odvážlivci při jeho hledání přišli o život. Naši badatelé se vydají po jejich stopách, prozkoumají staré mapy, tajné dopisy, vzácné nahrávky a možná objeví i pravdu. Kdo byl ale ten záhadný Slumach? Podle ústní tradice jde o postavu, jejíž existence propojuje fakta a místní folklór. Příběh se poprvé začal vyprávět na konce 19. století, kdy byl jistý domorodý muž jménem Slumach shledán vinným z vraždy a popraven. Krátce po jeho smrti se začaly šířit zvěsti, že tento mrtvý muž objevil místo překypující zlatem v oblasti jezera Pitta Lake. Údajně se dokonce chlubíval kusy zlata v místních salonech. Jenže také na každého, kdo by se pokusil zlato hledat, uvrhl smrtelnou kletbu, a ta podle ústní tradice skutečně fungovala a má fungovat dodnes.

Podle historika Freda Brachese je legenda čirým výmyslem místních obyvatel, aby do oblasti přilákali hledače pokladů. Ti totiž byli pro tamní lid zdrojem příjmů. Prodávali jim předražené mapy údajně vedoucí k pokladu, který byl na nich dokonce označen křížkem. I tak stále existuje početná komunita, která se vydává po stopách legendy. Jedním takovým je Adam Palmer. Zasvětil dlouhé týdny každého léta prohledáváním okolí Pitt Lake a jak sám tvrdí, jeho hlavní snahou je nyní hlavně objasnění vzniku příběhu o zlatonosném potoce.

Druhá série je inspirována dalšími příklady starověkého důmyslu. Tentokrát prozkoumáme slavné i bohužel přehlížené technické úspěchy, vliv přírodních zdrojů jako zlato a voda, nebo to, jak starověké civilizace překonávaly překážky a využívaly své okolí. Podíváme se také na historii zbraní a na to, jak se měnily války, a na to, jak jsme se naučili měřit čas, orientovat se ve světě a vyvíjet stále důmyslnější technologie. Vrátíme se o krok zpět v čase a se známíme se s historií budov a pozoruhodných staveb, od důmyslného iglú až po Koloseum, zázrak římské architektury.

Ztracená města Bible je nový dvoudílný dokument stanice Viasat History. Česká premiéra proběhne v neděli 25. září ve 21 hodin a zájemce o historii zavede na místa neodmyslitelně spjatá se starozákonními texty. Objevíte Babylon, Uruk, Ur, Ninive či Girsu z dosud nevídané perspektivy.

Starý zákon díky dokumentu Ztracená města Bible znovu ožije. Vypravíte se tam, kde se narodil Abraham, do míst spjatých s Noemovou archou či pod Babylonskou věž. Viasat History je představí prostřednictvím dechberoucích záběrů a odhalí i některá zcela nová zjištění. My vám je ještě před premiérou nastíníme.

Dějiště: Irák

Dnešní Irák je dějištěm řady příběhů popisovaných v Bibli. Písky této horské země skrývají mnohá starověká tajemství. Právě zde zhruba před šesti tisíci lety vystavěli Sumerové první města. Podle knihy Genesis sepisované o tisíce let později v těchto končinách světa docházelo k biblickým událostem.

V obou dílech dokumentu Ztracená města Bible se vydáte s renomovanými archeology za ztracenými městy a místy, která znáte právě ze Starého zákona.

V prvním díle uvidíte vědecké týmy obnovující divy Ninive, vypravíte se mezi pozůstatky starověkého Babylonu či do jižního Iráku za objevováním Uruku a Uru. V Girsu společně s vědci odhalíte nejstarší most a záhadné ruiny, které by mohly změnit pohled na samotný úsvit civilizace. Poodhalíte, proč hrál právě jižní Irák klíčovou roli ve Starém zákoně a jak mohla ovlivnit kolaps sumerského světa potopa, která je považována za jeden z největších příběhů Bible.

Druhá část se zaměřuje na starověká města Ninive a Babylon. Tyto dvě velkoměsta starověku považovali pisatelé Bible za místa hříchu. Proč mají ve Starém zákoně tak špatnou pověst a jaká ve skutečnosti byla? Kdo byli jejich obyvatelé? V Ninive se s archeology vydáte po stopách příběhu o Jonášovi a velrybě a v Babylonu se zaměříte na Ištařinu bránu postavenou tyranem Nabuchodonozorem II. Víte, že rivalita těchto center určila osud starověkého světa? A co s tím má společného jejich nevalná biblická pověst? To vše a mnohem více vám bude brzy odhaleno.

Výprava do dávné minulosti pohodlně z obýváku

Dvoudílný dokument Ztracená města Biblie, který odvysílá stanice Viasat History vám představí dosud nevídanou historickou podívanou zaměřenou na nejranější dějiny naší civilizace. V neděli 25. září se od 21 hodin vydáte na dlouhou cestu časem, která je zahalena nánosem písku i pověstí. Jaká ale byla skutečnost? Nejnovější vědecké metody tahají za tajemné nitky a ukazují, že kořeny mnoha biblických příběhů jsou ve skutečnosti skryty v troskách dnešního Iráku.

A ještě jedna dobrá zpráva na závěr. Oba díly můžete shlédnou za sebou, protože druhá část bude odvysílána ještě téhož večera ve 22 hodin.

Mrtví, kteří byli doposud po tisíce let potichu, se znovu ozývají. Nehledejte v tom ale žádnou duchařinu, spíš jen nové možnosti archeologie, která nyní dokáže zjistit mnohem víc než před lety.

A právě nová zjištění v oblasti archeologie jsou tématem nového dokumentárního seriálu nazvaného Hlasy mrtvých, který poběží od 10. července ve 21:00 na televizním kanále Viasat History. Třídílným pořadem provází známá historička a moderátorka Bettany Hughesová, která komentuje forenzní zkoumání záhad, které patří k těm největším v oblasti. Diváci se tak mohou prakticky tváří v tvář setkat se zajímavými osobnostmi minulosti, o nichž jsme doposud věděli jen zlomek toho, co bychom vědět mohli.

Smutný hrdina Tutanchamon

Jednou z těchto osobností je i Tutanchamon, hrdina prvního dílu seriálu. Smutný hrdina, dalo by se říct, protože nejenže zemřel hodně mladý, ale navíc pocházel z temného světa královských intrik, v němž byla jeho matka brutálně zavražděna a otec zkompromitován.

O Tutanchamonově dětství toho moc nevíme. Navíc na rozdíl od zaběhnutého standardu byl u něj doposud v odborných kruzích otec jistý (či téměř jistý), jen matka byla neznámá. Otcem byl údajně excentrický faraon Achnaton, jehož ženou byla legendární královna Nefertiti. Ta však nejspíš nebyla Tutanchamonovou matkou.

Pravá matka Tutanchamona, nejspíš jedna z řady Achnatonových žen, byla podle všeho zavražděna už v mladém věku. Její tělo bylo nalezeno na pohřebišti v Údolí králů v Luxoru na „hromadě“ neidentifikovaných mumií královského původu. A po analýze DNA se zjistilo, že tahle mladá žena byla skutečně Tutanchamonovou matkou.

Zemřela ve věku 25 let a její tělo bylo pokryto četnými zraněními. Ačkoliv mnohá z nich pocházela od vykradačů hrobů, k některým přišla už za svého života. Úder tupým předmětem do obličeje pak podle všeho ukončil její krátký život.

Tutanchamon nastoupil na trůn ve věku pouhých devíti let a pro Egypťany byl vítanou změnou, i když sám musel bojovat s mnohými neduhy – například podle nejnovějších výzkumů šišlal, měl prodlouženou lebku a různé deformace vyplývající možná z toho, že jeho předci byli příbuzní. Zemřel ve věku pouhých 18 let, nicméně je doposud jedním z nejslavnějších egyptských faraonů díky své bohatě „vybavené“ hrobce.

Vítanou změnou byl Tutanchamon oproti svému otci Achnatonovi poto, že otcova vláda nebyla pro Egypťany právě procházkou růžovým sadem. Došlo při ní k různým vojenským blamážím, mezi obyvateli se šířil mor a v době, kdy zemřel, už měli Egypťané pokrk jeho oddanosti prazvláštnímu náboženství.

Oběti pompejské katastrofy měly své příběhy

V jednom z dalších dílů dokumentárního seriálu Hlasy mrtvých se Bettany Hughesová společně se svým štábem vydává do Pompejí. Toto město do dnešní doby proslavil výbuch sopky Vesuv dne 24. srpna roku 79 po Kristu. Pompeje a sousedící Herculaneum pokryla vrstva popela, někdy až 24 metrů tlustá, která města společně s jejich obyvateli pohřbila, ale zároveň zachovala v prakticky neporušeném stavu až do dnešní doby. Do doby, která díky svým technologiím dokáže přimět mrtvé „mluvit“.

Lidé pohřbení v popelu zmizeli. Jejich těla se rozpadla v prach, ale vrstva, která zasypala jejich města, zůstala celá. Což znamená, že v místech posledního pobytu jednotlivých obyvatel Pompejí a Herculanea vznikla v zemi a popelu díra ve tvaru člověka. Překvapivě zachovalá a překvapivě detailní. Archeologové do těchto děr nalili sádru a vzniklé odlitky v životní velikosti teď vyprávějí svoje příběhy. Například příběh chlapce, který měl v době smrti zhruba tři až pět let a u sebe měl amulet naplněnýn šperky. Pocházel tedy s velkou pravděpodobností z bohaté rodiny. Proč zemřel sám, daleko od svých příbuzných, je ale i dnes záhadou.

Další příběh je příběhem muže, který měl v době smrti těsně po čtyřicítce a na nohou, žebrech a tváři vážná zranění. U sebe měl dva meče, z nichž jeden byl bohatě zdobený, tesařské nástroje a spoustu peněz. Podle všech indicií to byl nejspíš válečný veterán a vysoce postavený důstojník, který se po válce živil jako tesař nebo stavitel lodí. A možná byl přímo ze samotného Říma. Kdyby věděl, co ho na jihu čeká, nejspíš by se tam ani nevydával.

Dokumentární seriál Hlasy mrtvých sleduje také osudy dalších obětí výbuchu Vesuvu (těhotné ženy, otroka či správce domu) a zároveň popisuje nové objevy, které se této starověké katastrofy týkají. K tomuto účelu si moderátorka přizvala experta na geologii.

Jaké dopady na prastaré civilizace měly klimatické změny? Co způsobily pandemie? A byla zásadní pro zánik civilizaci vulkanická činnost? Ať už se jednalo o starověký Egypt nebo Římskou říši, jedno měly všechny tyto civilizace společné – v průběhu času nakonec zkolabovaly, a ačkoliv jejich kultura tu naši ovlivňuje dodnes, samotné říše zmizely v propadlišti dějin.

Co se stalo před 3 200 lety

Před více než třemi tisíci lety jako by někdo stiskl tlačítko restart. Byla zasažena celá tehdejší lidská civilizace v západní části Země. Kultury, které do té doby prospívaly, najednou – v průběhu jediného lidského života – prošly kolapsem. Jejich jazyk a písmo vymřely, jejich existence se stala minulostí.

Klíčovou oblastí výzkumu vědců je Egypt. Poslední země, která kolaps doby bronzové přežila až do dnešních dob, i když ve značně pozměněné podobě. Egyptskou civilizaci svého času značně ovlivnily klimatické změny. Ostatně Sahara kdysi byla mnohem zelenější, úrodnější, plná jezer. Něco se ale stalo a Egypťané byli donuceni osídlit oblast okolo životadárné řeky Nilu. Stejně tak k Nilu začali migrovat i lidé okolo. Byly to velice křehké komunity, závislé jedna na druhé, a jakmile začala padat jedna, měla tendenci s sebou stahovat i ty ostatní.

Kromě nájezdných lupičů plundrovaly oblast delty Nilu (ale vlastně i celé Středomoří) kolem roku 1 200 před Kristem sucho a hladomor, způsobené klimatickou krizí. Ta byla vědci prokázána teprve nedávno, na základě zkoumání pylu nalezeného okolo Mrtvého moře a zbytků starověkého planktonu, který objevili na dně Středozemního moře. Tehdejší klimatickou změnou však nebylo oteplování, nýbrž ochlazování. To způsobilo změny ve frekvenci dešťů. Drtivá většina lidí v době bronzové byli zemědělci a neustálé sucho mělo na jejich životy zničující dopady.

Pád Říma způsobila nejspíš starověká nemoc

Římská říše zažívala ve druhém století svůj zlatý věk. Teplota ve Středomoří tehdy naopak rostla a relativně nízká sopečná aktivita znamenala nárůst počtu obyvatel říše, kterých tehdy bylo okolo 70 milionů. Vyvíjelo se zemědělství, probíhala rychlá urbanizace a například samotné město Řím tehdy dosáhlo přibližně milionu obyvatel, což znamenalo i následné vzkvétání obchodu. Nic nenasvědčovalo tomu, že by se něco mělo stát.

Žádný strom však neroste do nebe a Římané tak zažili něco, čemu se říká „paradox pokroku“. Stejné síly, které umožnily ekonomický růst země, totiž zapříčinily i zhoršování zdravotního stavu obyvatelstva. Riziko představovaly i proslulé římské lázně kvůli nadměrnému zájmu návštěvníků v kombinaci s chabými hygienickými standardy. Lázně byly plné bakterií a obyvatelstvo Říma si neuvědomovaly komplikace, které z toho mohly vyplývat. Koupání tehdy bylo vnímáno jako pro zdraví bezvýhradně pozitivní záležitost.

Kvůli chabé hygieně se v Římě a na celém území Itálie rozšířil nový typ malárie. Navíc roku 165 po Kristu začal tehdejší civilizovaný svět obcházet strach z nové nemoci, kterou si přitáhli římští vojáci z východu a na kterou tehdy začalo umírat 10 až 20 procent nakažených. Této nemoci, která se objevila za vlády Marka Aurelia, se začalo říkat Antonínský mor.

Počty obětí se nám asi spočítat nepodaří, nicméně podle vědců došlo ke konci 2. století k prudkému ukončení ekonomického růstu. Nová vědecká zjištění poukazují na pokles znečištění olovem v té době. Jakkoliv by se to dalo vnímat jako pozitivní záležitost, je třeba si uvědomit, že olovo tehdy bylo využíváno pro tavení stříbra, z něhož se vyráběly mince. Kvůli Antonínskému moru totiž došlo k prudkému poklesu počtu obyvatel a Římané tak najednou měli problémy s nedostatkem pracovních sil do stříbrných dolů. Snížené znečištění olovem tak paradoxně bylo znamením úpadku Římské říše. Pokud v našich dedukcích budeme postupovat dále, můžeme si uvědomit, že finální pád Západořímské říše v roce 476 po Kristu nemusel být způsoben politickými zájmy, ale zkrátka nemocemi a epidemiemi.

O pádu starověkých civilizací zjistíte víc na Viasat History v dokumentárním seriálu Tajemství civilizací.

Grace Kelly svoji kariéru začala jako obyčejná, ale neobyčejně krásná dívka, která se stala oceňovanou hollywoodskou herečkou a módní ikonou, jejíž kariéra ale skončila stejně rychle, jako začala. Její pohádkové mění navíc dodnes halí závoj tajemství.

V polovině 50. let byla Grace hvězdou nejvyšší úrovně. Přetahovali se o ni nejznámější režiséři té doby včetně Alfreda Hitchcocka a za svoji roli ve filmu Country Girl (Venkovské děvče) z roku 1954 dokonce získala Oscara. Ačkoliv byl její otec milionář, protekci v Hollywoodu rozhodně neměla – ostatně Gracini rodiče z jejího výběru povolání nebyli právě nadšeni.

Z Hollywoodu do Monaka

Grace měla slušně našlápnuto na zářnou hereckou kariéru, nicméně po několika letech hraní ve filmech se zamilovala do jistého významného muže, monackého knížete Rainiera III. Jejich svatba v roce 1956 proběhla při příležitosti premiéry jejího posledního filmu The Swan (nebo možná se dá říct, že premiéra filmu proběhla při příležitosti svatby).

Svatbou, kterou již tehdy sledovalo v televizi asi 30 milionů lidí, ale nakonec skončila i celá její kariéra. Několik režisérů včetně Hitchcocka se ji sice od té doby snažilo získat zpět, ale ona vždy z různých důvodů odmítla. Na příkaz knížete Rainiera bylo navíc zakázáno promítání jejích filmů v Monaku.

Jako oceňovaná hollywoodská herečka, navíc s tak významným „VIP“ manželem, musela být Grace pohádkově bohatá. Jenže její peníze se někam záhadně ztratily, jak se zjistilo po její tragické smrti v roce 1982, kdy po drobné mozkové příhodě ztratila kontrolu nad vozem a zemřela na následky autonehody.

Kam se poděly její miliony?

Jmění v její poslední vůli totiž zahrnovalo pouhých 10 tisíc dolarů a zanedbanou chalupu v Irsku. Kam se však poděly její miliony, které za svou kariéru i po ní jistě musela vydělat? To se v jedinečném televizním dokumentu Chybějící miliony Grace Kelly pokouší zjistit finanční vyšetřovatelka Gemma Godfreyová

Gemma Godfreyová má v oblasti financí bohaté zkušenosti – vždyť se vyprofilovala mimo jiné jako poradkyně Arnolda Schwarzeneggera a později dokonce i britské vlády. V rámci dokumentu provede diváky Gracinou finanční minulostí od A až po Z. Kolik peněz vlastně Grace za svoji kariéru vydělala? Jak draho ji vyšel její komplikovaný vztah s bohatým otcem? A jakou cenu musela zaplatit za to, že předčasně ukončila svoji kariéru a v podstatě tak porušila smlouvu s nahrávacími společnostmi?

Grace Kelly byla evidentně prozíravá podnikatelka a současně pokroková filantropka s velkým rozhledem. Gemma Godfreyová v rámci dokumentu postupně odkrývá Gracin život od dětství ve Philadelphii po její zlatou klec v Monaku. V průběhu pořadu zůstávají diváci průběžně informováni o jejích životních (stále finančních) ztrátách a ziscích, takže příběh jejích chybějících milionů získává reálné a realistické kontury.

Na vrcholu své hollywoodské kariéry si Grace získala miliony fanoušků. Každá žena chtěla vypadat jako ona, a to jí přirozeně přinášelo spoustu peněz. Někteří experti odhadují hodnotu majetku Grace Kelly už v době jejího života na 100 milionů dolarů, což znamená, že šlo o jednu z nejvíce vydělávajících žen v USA.

Zajímavé je, že po její smrti byl stav jejích aktiv v USA ohodnocen na pouhých 10 tisíc dolarů. Přitom když o pár let později zemřela její matka, měla její poslední vůle hodnotu více než 2 miliony dolarů.

Svoje peníze si chtěla vydělat sama

Grace byla tvrdohlavá, a tak si svoje peníze chtěla zasloužit. Nechtěla být pouhou dědičkou. A tak odmítla majetek svého otce a už v raném věku se stala divadelní herečkou a modelkou.

Netrvalo dlouho a všiml si jí film. Po hlavní roli v úspěšném snímku V pravé poledne po boku Garyho Coopera podepsala smlouvu s nahrávacím studiem MGM.

Už ve 23 letech tak vydělávala na tu dobu snových 750 amerických dolarů týdně. Navíc pokud dokončila tři filmy za rok, čekal ji bonus 20 tisíc dolarů. Za sedm let si tak Grace měla přijít na 273 tisíc dolarů. Jenže po Oscarovi za Venkovskou dívku v roce 1954 její příjmy dále vzrostly, a to na 250 tisíc dolarů za rok. Tyto peníze však v její poslední vůli chyběly.

Kam se tedy poděly ony miliony? Něco samozřejmě stála svatba, něco věno (a to ne málo), ale jako monacká princezna získala Grace přístup k bohatství, o kterém se běžnému smrtelníkovi ani nesní. Proto na svatbě s knížetem dost pravděpodobně neprodělala, pokud tedy zůstaneme u tvrdých čísel. Šťastná ale nebyla. Jedinou radost jí dělaly její tři děti – svoji monackou zlatou klec se však několikrát pokusila opustit; neúspěšně.

Dokument Chybějící miliony Grace Kelly přiblíží příběh emancipované dcery milionáře, která se stala módní ikonou a herečkou, aby se nakonec vzdala veškerých výhod Hollywoodu a přijala titul Její knížecí jasnost kněžna monacká za cenu ztráty velké části svobody, rozhodně stojí za zhlédnutí.

Gaius Julius Caesar byl jedním z nejznámějších římských císařů, jenže co o něm jen tak z hlavy víme?

Podívejme se na 5 zajímavosti o římském císaři, o nichž jste možná doposud netušili.

1. V mládí byl Caesar zajat piráty

V roce 75 před Kristem se mladý Caesar vydal na Rhodos, aby se zde stal učedníkem Apollonia Molona. Jeho loď však u jihozápadního pobřeží Malé Asie přepadli piráti a Julia zajali. Chtěli za něj výkupné, nicméně podle samotného Caesara tak nízké, že to bral jako urážku a po únoscích požadoval, aby výkupné zvýšili. Ti tak učinili, ale po svém propuštění Caesar sám vedl několik lodí, se kterými piráty zajal a nechal je popravit.

2. Stojí za přestupným rokem

Uvádí se, že Julius Caesar je otcem myšlenky přestupného roku. Před Caesarem používali Římané lunární kalendář, který sestával z 355 dní. Sem tam se nějaký den přidával, aby se vyrovnaly rozdíly oproti standardnímu slunečnímu cyklu, jenže zodpovědní úředníci v těchto změnách nebyli úplně zodpovědní. Ostatně kalendáři se přizpůsobovala i doba jejich působení v úřadu, takže si ho různě měnili, aby mohli déle čerpat výhody. V roce 45 před Kristem zavedl Julius Caesar tzv. juliánský kalendář, a to po konzultaci s řeckým astronomem Sósigenem. Rok dle tohoto kalendáře už měl 365 dní, ale vzhledem k tomu, že sluneční rok má 365 a čtvrt dne, přidal Caesar pro vyrovnání každé čtyři roky den navíc. Tak jak to ostatně známe dodnes.

3. Gladiátorské hry mu nestačily

Po triumfálním návratu ze čtvrtého tažení roku 46 před Kristem se Caesar rozhodl oslavit to ve velkém stylu. Gladiátorské hry mu k tomu nestačily, a tak vymyslel inscenovanou lodní bitvu zvanou naumachia, uspořádanou v půl kilometru dlouhém jezeře, které nechal pro tyto účely postavit blízko řeky Tibery. Nechal vytvořit dvě flotily sestávající z 2 tisíc válečníků a 4 tisíc veslařů, kteří byli válečnými zajatci, a nechal je bojovat proti sobě na život a na smrt.

4, Prý měl dítě s Kleopatrou

Julius Caesar prý roku 47 před Kristem zplodil syna s Kleopatrou. Do Egypta přijel, aby ukončil spor s jejím bratrem, a ona se do jeho pokoje údajně dostala zabalená v koberci. Syna spolu měli zplodit navzdory vysokému věkovému rozdílu. Neexistují sice žádné přímé důkazy toho, že by se skutečně jednalo o Caesarova syna, ale i tak mu říkali Caesarion, tedy „malý Caesar“. Nedožil se vysokého věku, neboť ho Kleopatra jmenovala svým jediným dědicem. Proto byl po Kleopatřině smrti svými rivaly odstraněn. Bylo mu pouhých 17 let.

5, Spiknutí proti němu se zúčastnilo 60 lidí

Ne všichni Caesara evidentně měli rádi, jak jde vidět z toho, že do spiknutí proti němu a následného atentátu bylo zapojeno více než 60 osob. Stále více lidí lidí se totiž bálo, že by se Julius Caesar mohl jednostranně korunovat králem, a de facto tak zrušit Senát. K atentátu nedošlo tajně, ale veřejně na zasedání Senátu. V osudný den přiskočila k Caesarovi skupina, která si říkala Liberatores, a zasadila mu 23 bodných ran, z nichž jen jedna byla smrtelná. Ostatně důvodem, proč se spiknutí účastnilo tolik lidí, bylo to, aby za vraždu Caesara nemohl být zodpovědný pouze jediný člověk. A mimochodem, těsně předtím, než Julius Caesar zemřel, měl překvapivě zvolat onu slavnou větu: „I ty, synu?!“ Či dle Shakespeara „I ty, Brute?!“ Jenže Brutus ve skutečnosti (nejspíš na rozdíl od Caesariona) Caesarovým synem nebyl. Šlo o Caesarova důvěrníka a jednoho z jeho dědiců.

Julius Caesar byl každopádně jednou z nejzajímavějších postav historie a jedním z nejmocnějších mužů antiky. Ačkoliv byl mnohými považován za tyrana, značně přispěl k prosperitě římského impéria. V květnu si jeho úspěchy můžete zrekapitulovat na Viasat History v rámci pásmu pořadů Římský měsíc

Na naše obrazovky teď přichází první řada německo-amerického dokumentárního seriálu Nevyřešené historické případy (v originále Cold Case History), jehož účelem je zmapovat pokusy vrhnout nové světlo na historické zločiny, o kterých jsme možná ani donedávna netušili, že šlo o zločiny.

Kdo chtěl zavraždit Medicejské?

Bohatá florentská rodina Medicejských je známá až do dnešních časů jako vládnoucí rodina tohoto městského státu, která zároveň vedla vlastní banku. K významným členům této rodiny patřili i Lorenzo Medicejský a jeho bratranec Giuliano. Jenže ve Florencii žily i jiné klany, které by se rády ujaly vlády. Jedním z nich byla i rodina Pazzi, která je známá kvůli tzv. spiknutí Pazzi..

Právě toto spiknutí z 26. dubna 1478 vyšetřuje další z dílů dokumentárního seriálu. V tento den byl na bratrance spáchaný atentát přímo v katedrále Santa Maria del Fiore. Lorenzo přežil jen s malým škrábnutím na krku, ale Giuliano byl ubodán k smrti. To vedlo rozlícený dav k tomu, aby pověšením zlynčoval arcibiskupa Francesca Salviatiho, jednoho z aktérů spiknutí, jenž dokonce jednal s požehnáním papeže Sixta IV.

Jak zemřel Vincent van Gogh?

Vincent van Gogh, jeden z nejznámějších malířů 19. století a vlastně historie všeobecně, podle všeho spáchal sebevraždu. Měl se zastřelit revolverem Lefaucheux ráže 7 mm, když právě maloval v poli. Jenže nejsou pro to žádné přímé důkazy. Malíř sice zemřel až 30 hodin po incidentu a měl tedy v mezičase dost času svědčit, jenže není úplně jisté, že nesvědčil křivě. Za normálních okolností by takový postup nebyl úplně v jeho vlastním zájmu, jenže van Gogh se nechal slyšet, že i tak chtěl zemřít. To znamená, že pokud ho někdo zastřelil, neměl ho nemocný umělec vlastně ani důvod udávat.

Van Gogh tehdy přespával v jednom hostinci, jehož dcera o pár let později dosvědčila, že jí malíř skutečně řekl, že se chtěl zabít. Její svědectví doplnil i René Secrétan, 16letý mladík, který se právě potloukal poblíž. Prý mu malíř ukradl jeho zbraň. Ostatně pro (nakonec dokonaný) pokus o sebevraždu svědčilo i tehdejší vyšetřování, které bylo uzavřeno s tím, že van Gogha zabila střela zblízka a že tedy v tom čase zbraň držel v ruce on. Poslední výzkumy ale naznačují, že vrahem mohl být Secrétan.

Záhadná smrt Marilyn Monroe

Také jedna z největších celebrit a ikon 20. století Marilyn Monroe zemřela za záhadných okolností. Sice se opět oficiálně mluví o sebevraždě, ale nešlo opět o spiknutí? A netýkalo se toto spiknutí nějakým způsobem i prezidenta Kennedyho? Herečka a zpěvačka byla nalezena mrtvá ve věku 36 let ve svém bytě. To bylo v srpnu 1962. Spekuluje se však o tom, že o sebevraždu nešlo. Mohlo jít i o vraždu, ve které měl prsty Bobby Kennedy, případně mafie.

Podle nejnovějších teorií mohla být herečka zavražděna svým údajným milencem, doktorem Ralphem Greensonem. V knihovně UCLA byla roku 2019 nalezena záhadná krabice, v níž se nacházely informace, které Greenson o herečce nasbíral. Ihned po nalezení této krabice byl její obsah na 20 let označen za přísně tajný materiál, což ještě podněcuje další spekulace. Právě Greenson nalezl tělo zemřelé Marilyn a spekuluje se i o tom, že právě on ji mohl předávkovat barbituráty, které ji zabily.

Seriál Nevyřešené historické případy uvádí známá herečka Florence Kasumba, která v průběhu jednotlivých dílů otevírá i tyto výše uvedené případy.

Archa úmluvy, posvátná zlatá truhla, která byla postavena Mojžíšem podle přesných instrukcí od samotného Boha, je asi nejznámější a zároveň nejposvátnější artefakt zmiňovaný v Bibli. Kde je jí ale konec?

Co se s Archou dělo v biblických dobách, je všeobecně známé. Respektive je možné si to načíst přímo v Bibli. Popis Archy úmluvy, případně i Schrány smlouvy nebo Schrány svědectví, je možné najít ve 25. kapitole knihy Exodus čili jinak i 2. knihy Mojžíšovy. Izraelci si s sebou tuto truhlu brali do boje, důležitou roli sehrála třeba při obléhání Jericha a později i při ochraně čerstvě vzniklého Izraele před nepřátelskými vojsky.

Po těchto událostech byla uložena ve Svatyni svatých v Šalamounově chrámu v Jeruzalémě. V roce 70 po Kristu do Jeruzaléma vtrhla římská armáda, která vyplenila i Šalamounův chrám a do Říma odtud převezla různé relikvie. O tom, co se v té době dělo s Archou úmluvy, však tehdejší historici mlčí. Vlastně musíme přiznat, že úplně nevíme, co se s Archou úmluvy v té době stalo ani to, co se s ní dělo dál. Je možné, že Archa úmluvy v době, kdy Jeruzalém obsadili Římané, už ani nebyla. Ve 2. knize Makabejské se píše, že ještě předtím, než byl Babyloňany zničen Šalamounův chrám (to bylo v letech 587 nebo 586 před Kristem), byla Archa úmluvy ukryta skupinou mužů pod vedením proroka Jeremiáše v jisté jeskyni. Ta je specifikována pouze tím, že se „nachází u hory, na niž vystoupil Mojžíš, aby spatřil dědictví od Boha.“ Makabejské knihy však patří ke knihám deuterokanonickým, což znamená, že nebyly zařazeny do oficiálního kánonu („seznamu“) biblických knih.

To však stále není jediná možnost, kam se Archa úmluvy mohla ztratit. Stejně tak by tahle posvátná truhla mohla být stále pohřbená pod místem, kde stával jeruzalémský chrám. I tam mohli Izraelci Archu úmluvy skrýt před Babyloňany. Nebo mohla babylonské útoky přežít, ale ty římské už ne. Navzdory tomu, že se o tomto artefaktu žádné kroniky a další prameny z 1. století nezmiňují, bylo by možné, že by tehdy přece jen nakonec skončila v Římě jakožto hlavním městě impéria?

Všechny tyto alternativy zkoumá štáb nového dokumentárního seriálu , který vznikl v letošním roce a v šesti epizodách zkoumá jednotlivé alternativy, které by mohly vést k rozpletení záhad ztráty nejdůležitějšího předmětu v dějinách Izraele. Štáb dokonce zavítá mimo jiné i do Afriky, konkrétně do Etiopie. Tamní legendy totiž hovoří o tom, že Archu úmluvy odvezl do bezpečí svého hlavního města Aksumu etiopský císař Menelik I. Tento první císař své země měl být podle jiné legendy synem krále Šalamouna a Královny ze Sáby.

Tým expertů se tedy v rámci šesti hodinových epizod vydává po stopách Archy úmluvy a postupně putuje od Jeruzaléma přes nejzápadnější okraje Evropy až po zmíněnou Etiopii.

Ve starověku existovalo sedm divů světa, dnesUNESCO napočítalo 1 121 pokladů. Dobrá polovinaz nich je ohrožena přírodními katastrofami, válkami,urbanizací nebo chátráním. V tomto seriálupředstavuje historik sir Christopher Clarknejúchvatnější místa z celého světa. Jeho cestapovede od Velké pyramidy v egyptské Gíze ponárodní park Serengeti v Tanzanii, od Paláce větrů vindickém Džajpuru po jordánskou poušť a odbenátské laguny po mexické město Teotihuacán aměsto Hue ve Vietnamu, společně s návštěvoumnoha dalších působivých kulturních a přírodníchpamátek. Tento šestidílný seriál vznikl se záměrempředstavit světové kulturní dědictví a zavede nás nanejzajímavější místa světa.

Víte, co je to urbex? Jedná se o aktivitu, která vychází z anglického slovního spojení urban exploration, doslova „městské zkoumání“. Vyznavači urbexu zpravidla namísto „provařených“ turistických destinací navštěvují opuštěné stavby a další místa vybudovaná člověkem, jejichž sláva už pominula. Základním pravidlem urbexu je nezanechávat na místě nic než vlastní stopy a neodnášet odtud nic než prach na botách a fotky.

Trochu vyšší úroveň urbexu zobrazuje i dokumentární seriál s názvem Opuštěná místa, který brzy budou moci zhlédnout i čeští diváci. Tento pořad vás zavede do míst, kde jsou člověkem zapomenuty nejen jednotlivé budovy, ale dokonce celá města, turistické komplexy nebo třeba vojenské základny.

Jako první vás možná napadne Pripjať, město duchů u ukrajinského Černobylu, z něhož zmizel téměř všechen život po dubnu roku 1986, kdy poblíž vybuchla jaderná elektrárna. Právě Pripjati se věnuje jeden z dílů seriálu, ovšem není to jediné lákadlo pořadu. Evakuaci města tehdy nařídil samotný sovětský prezident Gorbačov a svoje domovy muselo opustit asi 50 tisíc lidí. Samotná Pripjať se však za poslední léta stala velmi populární destinací mezi turisty, takže vyznavači urbexu nebudou nadšení. Zásluhu na tom má mimo jiné i vydařený seriál Černobyl. Fotogeničnost tohoto neutěšeného místa tak přitahuje čím dál více lidí.

V bosenském Mostaru se nachází další oblíbený cíl nejen evropských urbexerů, Staklena banka v Mostaru. Budova, která byla po desetiletích dokončena v roce 1991, načež se v průběhu jugoslávských válek 90. let stala místem, odkud chorvatští ostřelovači zabíjeli nevinné civilisty. Od té doby se jí říká „Věž ostřelovačů“ a její betonová konstrukce postupně chátrá, i když existují iniciativy, které by si přály její obnovu. Jde každopádně o jeden z nejznámějších symbolů konfliktu, který si mnozí z nás dodnes dobře pamatují.

V našich končinách už trochu méně známým opuštěným místem je Salton Sea, největší jezero amerického státu Kalifornie, které se nachází v poušti, a navíc pod úrovní hladiny oceánu. Ten původně celou oblast pokrýval, takže je půda v okolí doslova prosáklá solí. Jezero zde bylo celá staletí pouze dočasné a nikoho víceméně nezajímalo. Jenže pak, v roce 1905, se protrhla jedna z přehrad na řece Colorado a údolí Salton Sea zalila voda. Toho využili místní byznysmeni, kteří zde nasadili ryby a vytvořili zde resort pro rybáře. Stalo se však to, co se dalo očekávat – voda se postupně zasolovala a v 70. letech zde všechny uměle vysazené ryby vymřely. A z rybářského resortu se tak stalo město duchů.